Vaše kariéra je spojená jen a jen s Bohemií Poděbrady. Nyní ve svých šestatřiceti letech poprvé přestupujete. Co vás k tomu vedlo?

Jedna verze je, že jsem chtěl jednou zažít na vlastní kůži tu magickou atmosféru spojenou se změnou dresu. Přestupové spekulace, drnčící telefony od vábících bafuňářů, tlak veřejnosti, představení novým fanouškům a tak dále. Nakonec jsem měl jeden zmeškaný hovor z Křečkova a bylo hotovo. Ani ta tiskovka nebyla. Druhá je ta, že na Bohemii se několik let po sobě raketově zvedá kvalita a počet mladých hráčů z akademie. Ti kluci na to mají a musí hrát. Není důvod zabírat místo. Ani na lavičce. Půjdu za klandr, tam budu klukům prospěšný nejvíce. 

V Bohemii jste legendou, srdcařem, která hájil jen jedny barvy. Přijímáte srovnání s takovými borci jako třeba Paolo Maldini v AC Milán nebo Francesco Totti v AS Řím?

Jasně že jo. A to, že v dobách největší slávy jsme všichni měli dlouhé vlasy, nemůže být přece náhoda! Kazí nám to jenom Giggs a Zanetti.

Taková věrnost jednomu klubu se už jen tak nevidí, je to vzácné…

Přestupy byly a budou přirozenou a pochopitelnou součástí kolektivního sportu. Já neměl nikdy nic víc než jenom to štěstí, že Bohemku tvořil přátelský a týmový kolektiv. K tomu všemu jsem cítil morální závazek vůči fanouškům, trenérům, rodičům a všem těm, kteří mě fotbalově vedli a věnovali mi svoji energii. Prostý důvod proto neměnit dvacet devět let dres.

Jaké období bylo v Bohemii to nejpovedenější?

Ty nejpovedenější jsou logicky spjaté s dobrými výsledky. Postup do dorostenecké divize s Romanem Myškou, následně, už v mužích, první postup do krajského přeboru po armádním výcviku trenéra Holatky a nakonec druhý postup do „kraje“ po vysoké fotbalové od trenéra Abrháma. Na další, už jen jako divák, se těším v dohledné době.

A které bylo z vašeho pohledu naopak to nejhorší?

Když jsme dvakrát po sobě spadli z kraje až na spodek I.B třídy, kde se hrálo o záchranu. Hledali jsme dno a přes dva a půl roku ho nenacházeli. V tu dobu jsem se učil, že dneska musím prohrát, abych zítra vyhrál. Velmi nepříjemné, ale obrovsky poučné období.

Vím o vás, že jste před zápasem při podání roky soupeřům používal slova „Vítej v lázních“. Bylo účelem protivníka rozhodit?

Spíše uvědomit soupeře, že přijel někam, kde panuje určitá kultura a jako klub i město máme svůj status a tradici, kterou reflektuji. Samozřejmě že nejednou to zůstalo nepochopeno a soupeře to spíš spíše vyprovokovalo a bylo to kontraproduktivní (smích).

Měl jste nějakého neoblíbeného hráče nebo fakt neoblíbený tým?

Nikdy jsem necítil moc sympatií k fotbalovým rychlokvaškám a všelijakým umělým projektům postavených na penězích, přehnaných ambicí a seberealizaci ega.

Nyní budete hrát třetí třídu za Křečkov, kde budete patři k těm mladším. Jste na novou roli připravený?

Rád zase jednou přijmu pozici mladšího. Ono když jste přicházel na stadion a hráči soupeře vám začnou vykat, tak je to zprvu zábavné. Poté se to stane pravidlem, a to už vede spíše k zamyšlení (smích). Snad i pro mě schoval Ivan Herčík (šéf křečkovského klubu – pozn. red.) trochu elixíru fotbalového mládí.

Autor: Vladimír Malinovský