Zápas s Městcem Králové jste jasně ovládli, mužstvo jste chválil. Přetrvává spokojenost i s odstupem času?

Zápas vždy hodnotíme hned krátce po utkání ještě v emocích a mně se často stává, že po shlédnutí videa to vidím trochu jinak. Hodnocení utkání s Městcem je specifické v tom, že bylo velmi rychle rozhodnuté. Úvodních dvacet minut jsme byli velmi spokojeni s tím, jak kvalitně jsme vyřešili situace ve finální fázi. To si myslím, že na úroveň I.A třídy byl velký nadstandard. Od té chvíle se zápasem již tak spokojený nejsem. Soupeře jsme sice do žádných velkých šancí nepustili, ale v ofenzivě jsme byli netrpěliví a několik situací jsme uspěchali, kvůli čemuž pak optická převaha nebyla taková. Ovšem s přihlédnutím k tomu, že v základní sestavě nastoupili tři hráči ročníku 2005, jeden 2004 a jeden dokonce 2007, tak klobouk dolů, jakým způsobem jsme zkušené mužstvo Městce porazili.

Po utkání jste sklidil obrovskou poklonu od trenéra soupeře. Co jste na jeho slova říkal?

Trenér Šmidrkal mě večer po utkání soukromě kontaktoval a vyjádřil mi slova podpory a chvály, čímž mě moc potěšil, že jsem vlastně ani nevěděl, co mu na to mám odepsat. Zároveň mě upozornil, ať si druhý den přečtu Nymburský deník. Když jsem to druhý den četl, byl jsem z toho až dojatý, že něco takového dokáže ocenit „cizí“ člověk a soupeř. Tímto mu ještě jednou upřímně děkuji.

Co pro vás slova kouče Šmidrkala znamenají?

Znamenají pro mne moc, opravdu si toho vážím. Přinutilo mě to k zamyšlení, komu všechno za tato slova vděčím. Těch lidí je více, ať už díky podporující a milující rodině, ale rád bych zmínil jedno jméno. Je jím Aleš Majer, který mě fotbalově už pár let provází. Článek jsem mu také poslal se slovy, že jemu budu celý život vděčný. On je společně s Trpišovským nejlepším českým trenérem.

Měl jste na toto gesto soupeřova kouče nějaké ohlasy vašeho blízkého okolí?

Ohlasů bylo celkem dost ze širokého okruhu lidí. Spoluhráči nejčastěji kladli otázku, co jsem za to trenérovi Šmidrkalovi slíbil, Kuba Králík mě podezřívá, že jsem mu za to koupil zájezd do lázní. Největší ohlas to mělo ale samozřejmě u rodiny, podle slov maminky oba rodiče u toho doma brečeli.

V zápasech dáváte šanci mladíkům. Kde berete odvahu skládat tak mladou sestavu?

Tu odvahu získávám na tréninku, kde mi kluci ukazují, že na to mají. Není to tak, že slepě jen stavíme nejmladší hráče, že to hezky vypadá. V tomto mi hodně pomohlo čtyřleté působení u juniorky Dukly, kde jsme zažívali první starty mladých hráčů ve třetí lize dospělých. Všichni asi ví, jak náročná soutěž třetí liga je. A tam jsem každý den viděl, jak velice rychle se mladí hráči adaptují, pokud jim dáte důvěru.

Vaše situace je trochu složitější v tom, že jste hrajícím trenérem…

Když jsem mužstvo přebíral před dvěma lety, v kabině jsem říkal, že jediný, kdo nás může vnitřně porazit, jsme my sami. V tomto máme dneska opravdu hodně silné vnitřní prostředí, neboť nemáme mezi sebou typickou autoritu trenéra, jelikož já jsem kluků hlavně spoluhráč a kamarád. Přesto jsme dosud neřešili žádné kázeňské prohřešky a myslím, že tréninková docházka je nejlepší, co kdy v Poděbradech byla. Dneska je spíše úsměvné, že na tréninky už s námi chodí hráči, které jsem trénoval ještě před několika lety v mládeži. Tam mi dříve vykali a já jim říkal, že tykat mi budou moct začít, až budou na tréninku s A mužstvem, nebo až se potkáme na diskotéce. U spousty z nich už se stalo oboje.

Podle čeho třeba vybíráte, kdy do utkání naskočíte a kdy ne?

Lidé si dělají srandu, že hraju jen domácí zápasy. Všichni u nás v klubu vědí, v čem je moje síla, ale také všichni víme, kde jsou moje nedostatky, které se s věkem ještě zhoršují. To mi většinou nedovoluje nastupovat ve venkovních utkáních, kde cítím, že jsem mužstvu prospěšnější více na lavičce. Já bych odehrál i doma méně zápasů, ale kvůli marodce jsem naskočil vícekrát, než jsem plánoval.

Vy jste sice fanoušek Sparty, ale zaměstnaný jste v Dukle Praha, kde jste ještě nedávno působil také jako asistent trenéra u rezervního týmu. Neměl jste s tím někdy problém? Nepředhazoval vám to někdo?

Když jsme s béčkem Dukly hráli několikrát proti Spartě, klukům jsem říkal, že já nemůžu prohrát. Jednou jsem dokonce v přípravě proti Spartě za Duklu naskočil. Venku bylo asi mínus pět stupňů, my měli na střídání jen dva hráče. Vedli jsme 3:2 a na poslední minutu jsem opravdu s kapitánskou páskou naskočil. Kluci mi chtěli za každou cenu přihrát, což se jim povedlo a já rychle poznal, že tempo takového zápasu je opravdu úplně jiné. Vybojoval jsem ovšem autové vhazování a díky tomu jsme uhájili vítězství na Spartě.

V prosinci oslavíte třicáté narozeniny? Ponese se oslava ve fotbalovém duchu, nebo to na takovou oslavu nepatří?

Oslavu s žádnou tématikou pořádat nebudu, nemám to moc rád. Vymyšlené to mám ale tak, že se s nejbližšími dopoledne sejdeme, zahrajeme si fotbalové utkání proti sobě – tým můj proti týmu Aleše Majera, mužstva samozřejmě rozhodím tak, abych vyhrál. Tím stmelíme kolektiv před odpoledním grilováním a popíjením. Zajímavé na tom utkání bude, že se na jednom hřišti střetnou ligoví fotbalisté, normální fotbalisté a nefotbalisté.

Autor: Vladimír Malinovský